Můj manžel Lenny a já máme tři úžasné syny. Když byli malí, všichni chodili do křesťanské školky vedené „tetou Tami“, mimořádnou osobností. Náš prostřední syn Morgan už tenkrát dlouho bojoval se vzácnou formou rakoviny nervů. V říjnu 1997, po dvaceti třech operacích a dvou experimentálních chemoterapiích, odhalilo vyšetření metastázy na plicích. To bylo zlé … to byl konec. Navíc se ukázalo, že má tuberkulózu – tolik byla jeho imunita oslabena po chemoterapiích.

Byli jsme v šoku, ale nikoli zoufalí. Začali jsme se modlit novénu k Pražskému Jezulátku a požádali všechny naše přátele, katolíky i nekatolíky, aby se k nám přidali. Lenny a já jsme se modlili – kéž se děje Boží vůle. Báli jsme se prosit o uzdravení. Věděli jsme, že úplné uzdravení nastane až při vzkříšení. Někdy nás Bůh potřebuje napřed přivést domů. Ale s naším synkem ve věku tři a půl roku jsme se rozloučit nechtěli …

Poslali nás k prof. Franku Steynovi, srdečnímu a hrudnímu chirurgovi na kardiologické klinice v Pretorii. Vysvětlil nám, že u agresivní rakoviny v tomto stadiu by mohl poskytnout pouze paliativní péči a morfium na bolest, protože, jak se domníval, Morganovi zbývá jen několik týdnů života. Navrhl ale velmi neobvyklou operaci, která by mohla odstranit čtyři nádory z jeho plíce a získat tak pro Morgana alespoň nějaký čas. Operace byla naplánována na příští den, což byl devátý den novény.

Aniž jsme o tom věděli, „teta Tami“ zmobilizovala ostatní rodiče a připravila rozpis modliteb. Všichni se střídali v modlitbě celou noc. Ráno si posadila na klín Morganova staršího bratra Jarroda a požádala děti, aby se Ježíše ptaly, o co mají prosit. Jeden čtyřletý chlapec, který o Morganově stavu nic nevěděl, řekl: „Ježíš mi pověděl, ať se modlíme, aby doktor Steyn, až rozřízne jeho hrudník, nenašel žádné nádory“.  A tak se modlili.

V tutéž dobu chirurgové Morgana operovali a žádné nádory nenašli. Hledali, kde udělali chybu, prohlíželi snímky, mysleli si, že si spletli strany, prohlédli i druhou plíci. Nakonec primář z patologie řekl, ať ho zašijí – … „přece nejsme hlupáci, metastázy poznáme. Na snímcích jsou a na plicích ne – za toho chlapce se muselo modlit hodně lidí.“ Lékaři vyšli z operačního sálu plni radosti, jako děti, které právě rozbalily nejkrásnější dárek.

Když se Morgan probudil, řekli jsme mu o tom, a on odpověděl: „Já vím, Jezulátko si je vzalo,“ pak zase usnul a spal další čtyři hodiny. Brzy jsme ho vzali domů, v nemocnici být nechtěl. Rychle se zotavoval, týden po těžké operaci vydatně posnídal a chtěl do školky. S obavami jsme ho tam vzali – a tam  lezl po prolézačce a hadičky od drénů měl zastrčené v kapse. Zůstala mu z té doby jen jizva na zádech ve tvaru kříže.

Morgan je teď třiadvacetiletý mladý muž hluboké víry. Rakovina se mu mnohokrát vrátila, následovaly další operace, ozařování a nakonec mu museli amputovat nohu … ale přežil a žije naplno.

Jsme vděčni Pánu za jeho milosrdenství a Pražskému Jezulátku za pomoc. Nic nepokládáme za samozřejmé. Bohu všemohoucímu buď čest, chvála a sláva.

————————-

Je mi vyznamenáním a ctí, že se s vámi mohu podělit o své svědectví, zvláště poté, kdy jsem měla krásnou příležitost navštívit v Praze kostel Pražského Jezulátka.

Karon Willson, Cursillo v diecézi Johannesburg, Jižní Afrika

(článek byl publikován v cursillovém časopise Maranatha)