Milí přátelé,

předpokládám, že pokud někdy slyšíte výraz „vězení“, tak to ve vás vzbuzuje především negativní asociace. Není to určitě nic neobvyklého, neboť si představujeme nevlídný prostor, omezující svobodu pohybu a jednání osob, které jsou odsouzeny za spáchání trestných činů proti právnímu řádu státu.

Když mne před necelým rokem oslovil jeden kněz – vězeňský kaplan, který již šestnáct let navštěvuje nešťastníky umístěné v zmiňovaných zařízeních –, zda bych neměl zájem jít spolu s ním a s malou skupinkou dobrovolníků na pastorační návštěvu vězňů, trošku jsem váhal. Měl jsem především obavu, jak na mne zapůsobí samotné prostředí věznice a nevěděl jsem, o čem bych si s nimi,  pro mne úplně cizími lidmi, navíc ještě s „pochybnou“ minulostí, mohl povídat. Nakonec jsem si řekl, že to může být docela zajímavá zkušenost i vzhledem k začátku mé kněžské služby a nabídku k návštěvě jsem přijal.

Hned při vstupu do objektu vězení ve Vinařicích u Kladna se potvrdily moje předtuchy o ponurém prostředí. Na relativně malém prostoru je zde soustředěno přes 900 osob odsouzených za různé trestné činy (od neplatičů alimentů přes podvodníky, zloděje, lupiče, osoby trestně stíhané za výrobu a prodej narkotik – až po vrahy). A tady jsem měl strávit celé odpoledne, kdy se teplota vzduchu vyšplhala k 35°C. Všude kolem samé šedé kovové brány, mříže, ostnatý i žiletkový drát, odsouzení v jednotvárném oděvu, kamery a ozbrojená ostraha.

Setkání s vězni ve vězeňské kapli však k mému překvapení probíhalo v přátelské atmosféře. Na všech (asi čtyřiceti) odsouzených bylo vidět, že setkání, popovídání a zazpívání si s lidmi „z venku“ jim udělalo velkou radost. Velice mne zaujala především nenucenost a otevřenost, s jakou vězni rozmlouvali o svých problémech a smutných i těžkých životních osudech. Po této první návštěvě jsem si více začal uvědomovat, jak je nesmírně důležité, aby někdo lidem s nálepkou „delikvent“, „kriminální živel“, nebo „recidivista“ přinášel do jejich temných životů trochu světla, naděje. Jak je také cenné, aby je někdo povzbuzoval, že i když předtím provedli něco špatného, mohou se svým životem ještě „něco udělat“ a po odpykání trestu mohou opět důstojně žít. Tyto úvahy mne postupně vedly k rozhodnutí navštěvovat vězně pravidelně.

Stále více cítím, že toto působení mezi odsouzenými se postupně stává jednou z priorit mé kněžské služby. Neustále žasnu nad tím, jak se Bůh svojí milosrdnou láskou dotýká i tak tvrdých a zraněných srdcí a postupně, nenásilně je proměňuje – a já, slabý člověk s mnohými nedokonalostmi a chybami, mohu sloužit jako nástroj k naplňování Jeho záměrů.

P. Jaroslav, bosý karmelitán ze Slaného.