Všechno, co dýše
Kdykoli zavítám do Želivi a nahlédnu do jejich kapitulní síně, čtu si na stropu a stěnách moudré pokyny k dobrému životu v bratrském společenství, doprovodné malby nás přenášejí do světa hudby, která je současně zemitá i duchovní.
Nápis „Premat dum imprimat“ zdobí jakési klávesy. Jiný obrázek zachycuje, pro změnu, nástroj strunný se slovy: „Sonat, dum increpat.“
Tak strohé, významově bohaté věty se nepřekládají snadno: „Ať tiskne, dokud nevydá zvuk.“ – „Zní, dokud se napíná.“ Život s druhými bolí, ale jen díky tomu se společenství může stát skutečným orchestrem. Jednou tě svírají, podruhé do tebe buší. Zpívej.
A vždy se mi vybavuje poslední ze všech žalmů, který by klidně mohl být i prvním ze všech…
Laudate Deum in sancto eius – Chvalte Hospodina v jeho svatyni,
Laudate eum in fortitudine potentiae eius – Chvalte ho na jeho vznešené obloze
Laudate eum in fortitudinibus eius – Chvalte ho pro jeho mocná díla
Laudate eum iuxta multitudinem magnificentiae suae – Chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost
(Psalmus CL iuxta Hebraicum translatus – liturgický překlad)
I vdechl Hospodin do chřípí člověka dech života. (srov. Gn 2)
Když chce hudebník rozeznít sebemenší píšťalku, musí se s ní podělit o dech života. Každým fouknutím se ocitáš na jisté hranici života a smrti. Vypouštíš duši, abys ji zase zázračně obdržel. Proto není nic tak oduševnělého jako hra na dechové nástroje. Pravý boj o život. Hudba, která křísí mrtvé. Muzicírující Orfeus při sestupu do podsvětí nám dává za pravdu.
Zpívat a hrát „o dušu“. Soutěžit o přežití. Žít, či zemřít. Je to ale krása natolik podmanivá, že tohle nebezpečí se vyplatí podstoupit. Poslouchal jsem před časem známou holandskou umělkyni paní Liselotte Rokytu a její hru na Panovu flétnu. Je překrásné zaslechnout duši. „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“
Per aspera ad astra
Kytara oproti tomu zvučí jen, když napínáš její struny. Bubny, ty jsou přímo zrozeny z úderů, clangor bucinae. Podobně člověk vydává zvuk, když je natahován k prasknutí a drcen na kovadlině.
Jiné nástroje vyžadují stisk a sevření. A mé roztěkané myšlenky putují do starého dobrého Šumvaldu, kde jsem léta navštěvoval se svatými svátostmi stařenku Dubovou. Ráda vzpomínala na pana faráře svých školních let, P. Strommera, jak jim při náboženství hrával na housle. Ty jeho ruce se jevily dětským očím moc velké na tak titěrné housličky! A snad jen proto ty lidové písničky utkvěly v její paměti.
Tu mi v mysli vytanuly nehezké, dlouhé, kostnaté a mrštné prsty Paganiniho a s nimi žalmové verše:
Laudate eum in psalterio et cithara – Chvalte ho harfou a citerou!
Laudate eum in cordis et organo – Chvalte ho strunnými nástroji a flétnou!
Ludate eum in cymbalis sonantibus – Chvalte ho zvučnými cimbály,
Laudate eum in cymbalis tinnientibus – Chvalte ho cimbály hlučnými!
Omne quod spirat laudet Dominum
„Omne quod spirat laudet Dominum. Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina!“ A po tolikerém sténání, bití a napínání se v samotném závěru rozhostí konečné, vítězoslavné: „Alleluia.“
Explicit psalterium
P. Pavel Hödl
